Trikolora aneb rychlé zamyšlení

     Všichni víme, co se stalo tento pátek 13. listopadu. Stačí se jen podívat do libovolných novin, na kterýkoli televizní kanál se zprávami, nebo internet. V Paříži byla spáchána série teroristických útoků v režii Islámského státu se strašlivou bilancí 130 mrtvých a 350 zraněných. Během víkendu jsem asi tak, jako každý průměrný člověk, sledoval zprávy a něco mne nakoplo k zamyšlení a vytvoření tohoto narychlo napsaného článečku. Ještě krátce před jeho publikací jsem zjistil na internetu (asi proto, že nemám facebook, věděl bych to dřív), že nejen já, ale i jiní se zamysleli, a došli k podobnému závěru. Nečiním si tedy patent na originalitu své myšlenky.

Byl jsem nakupovat

     Tak jsme se zase jednou vypravil nakupovat. Dostal jsem seznam, peníze, jedno dítě a přání: "Hezky se bav..." Což o to, zábavy bylo spousta. Jelikož byl čtvrtek, a to se v daném obchodě začíná vždy nějaká akce, naplánoval jsem si, že se vyhnu ranní tlačenici u košů se svetry a bundami, když stejně budu nakupovat jen jídlo, a vyrazím odpoledne (jaké to je, když se s matkami perete o dětské věci, vám popíšu jindy, je to též velice zábavný příběh).

Zapomeňte?

     Již několik let si všímám jisté záležitosti.  Konkrétně jde o 29. září. Víte, co se o tomto datu stalo? Někteří mi odpovědí, že se narodil Miguel de Cervantes y Saavedra, někdo, že Jerry Lee Lewis, jiní zase, že byl založen Scotland Yard. Nechci nijak shazovat náš školní systém, ale připadá mi, že moc současných mladých (no vlastně ani těch starších) lidí absolutně netuší, co se v noci z 29. na 30. září roku 1938 stalo v Mnichově. Podle toho, ze které země je ten, kdo o této události píše, je nazývána Mnichovská dohoda, Mnichovský diktát, u nás většinou expresívně zrada Západu či Mnichovská zrada.

Úsměv

     Měli jste někdy možnost pozorovat miminko, když se probudí? Pokud je nic nebolí, při zahlédnutí známé tváře tu jeho doslova rozzáří úsměv (ten bezzubý patří k nejhezčím). Tím zahájí svůj den. Pochopitelně, necháte-li jej hladovět, nebo ve špinavých plenách, náhle už není usměvavé a spokojené. Ale kdo z nás je spokojený, když nemá uspokojené základní potřeby, že? Ale o tom kdyžtak až někdy jindy. Dnes si popovídáme o úsměvu.

Relatos Salvajes - Divoké historky

     Čas od času narazím na film nebo knihu, které mne velmi osloví a pak s tímto dílem obíhám všechny své známé a doporučuju jim je, vnucuju, možná skoro až otravuju (krom mé ženy, která je vůči tomuto imunní - prostě mne, jako třeba právě u tohoto filmu, pošle do....... patřičných mezi). Nu, a nyní přišel čas i pro dva čtenáře mého blogu. Nedávno jsem, vlastně úplně náhodou, shlédl argentinský film Divoké historky (Relatos Salvajes, Wild Tales - 2014), a přestože jsem chtěl být trošku nepříjemný, protože i mne do tohoto filmu nutili, zjistil jsem, že si mne plně podmanil. 

Pod modrou hvězdou - Stařenka

     Čas od času (ale ne moc často) se tu budou objevovat takovéto krátké povídečky z mého profesního života. Nečekejte však slaňování z vrtulníku do tygřích výběhů ani velké havárie. Jedná se spíše o případy, které mne zaujaly lidsky nebo profesně. Jména aktérů jsou pochopitelně změněná, pokud by se však někdo přece jen poznal, vězte že, i když lidé považují sebe i své problémy za jedinečné, případy se opakují. Bohům dík nebo žel? Toť otázka.

Jak jsem hledal Sokola a Rima aneb trocha sebechvály

     Pokud nejste zhruba tak můj ročník, nebudete mít pravděpodobně ponětí, o čem píšu. Za mého dětství tu byl jiný režim, milé děti, a tehdy... Nu dobrá, konec legrácek. Snad každý z nás má z dětství nějaký oblíbený film, knihu, seriál. Tehdy, to jest v osmdesátých letech, se v televizi objevilo několik dobrodružných seriálů a filmů z Asie, které naprostou většinu z nás fascinovaly, rádi bychom se k nim vrátili, ale jaksi............ nebyly a někdy prostě ani nejsou k mání. Já se dnes (jen tak okrajově) zmíním o třech z nich. Jedná se o seriály Opičí král, Strážce noci a Rim Kok Čong.