Čas od času (ale ne moc často) se tu budou objevovat takovéto krátké povídečky z mého profesního života. Nečekejte však slaňování z vrtulníku do tygřích výběhů ani velké havárie. Jedná se spíše o případy, které mne zaujaly lidsky nebo profesně. Jména aktérů jsou pochopitelně změněná, pokud by se však někdo přece jen poznal, vězte že, i když lidé považují sebe i své problémy za jedinečné, případy se opakují. Bohům dík nebo žel? Toť otázka.Je kolem třičtvrtě na deset a my se vracíme zpět na základnu do třicet kilometrů vzdáleného Javorníka. Většinou při zpáteční cestě rozebíráme uplynulý výjezd, ale dnes se nám do toho nechce. Mlčíme. Petr se zamračeně sleduje silnici a já, sedící na místě spolujezdce, se mračím taky a přemýšlím.
* * * * *
Krátce po půl deváté nám přišla výzva: Obec Velká Kraš, paní osmaosmdesát let, bolesti hlavy a bušení srdce. Domek nacházíme vcelku snadno, dveře nám otevírá bělovlasá stařenka jako z pohádky. S unavenýma očima a provinilým úsměvem nás zve dál do útulné, prostě zařízené, čisté kuchyně.
„Dobrý den, paní. Copak vás trápí?“ zeptám se.
„Víte, pane doktore, bušilo mi srdíčko, už nebuší a hlava mě bolí a točí se.“
„Nejsem lékař ale záchranář…“ když spatřím v jejím obličeji zmatený výraz, maličko se poopravím: „To je něco jako sestra, víte?“ Usměje se na mě, nechává si nalepit EKG elektrody a změřit tlak. Než se na monitoru objeví údaje, zkontroluji zorničky a nechám na sebe vypláznout jazyk. Pokládám ještě pár doplňujících otázek, stařenka mi na ně odpovídá. A už to vidíme: Nepravidelný puls, to v tomto věku bývá víceméně obvyklé. A vysoký tlak. Velmi vysoký.
„Odvezeme vás na internu,“ oznamuji stařence.
„A musí to být?“ ptá se zděšeně.
„Musí, paní. Máte velmi vysoký tlak a to je potřeba spravit.“
„S sebou si nemusíte brát moc věcí. My potřebujeme kartičku pojišťovny, občanský průkaz a soupis léků, které užíváte. A vy si sbalte župan a nějaké ty hygienické potřeby.“ Pomalu přikývne a začne chodit po místnosti a hledat doklady, které mi posléze podává.
Zkoumám soupis užívaných léků. Ano, čtyřkombinace léků na tlak, pak dva na srdce a jeden na srážlivost.
„Večerní léky jste si brala?“ ptám se stařenky. Ta se zapýří jako děvčátko a velmi neochotně povídá:
„Víte, já…… já ty léky neberu.“
V duchu zanadávám, rychle se snažím uklidnit a ptám se:
„A pročpak ne?“
„Když, víte… Já když…z důchodu…zaplatím za elektriku a topení a vodu … A pak mi zbude už jen na jídlo, na léky peníze nemám…“ koktá, vypadá, že se za chvíli rozpláče, a já se náhle cítím nesmírně trapně. Znovu se rozhlédnu po místnosti, kde je opravdu minimum věcí a mně náhle dochází proč asi.
Posléze paní odvádíme do sanitky a ukládáme ji na lůžko.
„Píchneme žilku se stovkovým fýzákem,“ prohodím k Petrovi. Než najdu na zatažené ruce vhodnou žílu, má Petr nachystanou a pověšenou infúzi a chystá náplasti. Nikdy mě nepřestane udivovat jeho rychlost. Nejradši bych některé své kolegy – záchranáře (naštěstí je jich minimum) občas fackoval, když se vyjadřují slovy „to je jenom řidič“ o kolezích, kteří mají, tak jako právě Petr, odježděno řadu let a spousty kilometrů, účastnili se stovek, ne-li více zásahů a přesto zůstávají pokorní, možná trochu morousi, ale rovní chlapi. Borci k nezaplacení a víc než platní členové týmu.
Paní má krásné žíly, navíc díky vysokému tlaku dost naběhlé, bez problémů zavádím kanylu, napojuji hadičku infúze.
„Pěkné žilky máte,“ pochválím ji, abych trochu uvolnil atmosféru. Daří se. Paní se usměje a hrdě povídá:
„Však jsem celý život dělala v zemědělství, víte?“
Je to vidět, ruce jsou upracované, šlachovité, tělo paní také ještě drží relativně vzpřímeně – je to fascinující, ale zde stáří dosud nestihlo napáchat své dílo v plném rozsahu.
Ještě jednou přeměřím tlak. Tentokrát pro jistotu auskultačně - fonendoskopem. 235/150. Není divu, že stařenku bolí hlava. Sahám pro mobilní telefon a, zatímco mne středisko spojuje se sloužícím lékařem, do druhé ruky beru plato Tensiominu, léku proti vysokému tlaku. Zde je terapie víceméně jasná, ale vše musí být na středisku nahráno – my záchranáři máme jisté kompetence, avšak podávání většiny léků musí schválit lékař. Navíc, možností léčby je většinou několik.
Konečně jsme spojeni, popisuji lékaři do telefonu stav pacientky, oznamuji, že nemá žádné alergie a ptám se na léčbu.
„Ano, podejte jednu tabletu Tensiominu, monitorujte tlak a odvezte ji na internu. Potřebujete ještě něco?“
„Ne, děkuji, pane doktore.“
„Dobrá, kdyby něco, volejte. Nashledanou.“
„Nashledanou.“
Pokládám telefon a podávám paní tabletku s tím, ať si ji strčí pod jazyk a nechá rozpustit. Pak jí zapnu bezpečnostní pásy a můžeme vyrazit. Při psaní zprávy se ji snažím uklidňovat a trochu si povídáme. Cesta i předání v nemocnici proběhly naprosto bez komplikací.
* * * * *
Nyní se vracíme a já se mračím a přemýšlím. Jak je možné, že člověk, který celý život tvrdě dřel, musí v zaslouženém odpočinku a požehnaném věku volit mezi tím, zdali zemře hlady, nebo riskuje to, že zemře například na krvácení do mozku? Nebo to, že zůstane po mozkové příhodě ležet několik týdnů v bezvědomí někde na LDN?
Jak je možné, že ve státní pokladně, kam třeba padesát let odváděl povinně daně, sociální a zdravotní pojištění, najednou není dost peněz na to, aby si mohl dovolit péči, jakou si zaslouží? Znám povaleče, kteří ani nevědí, jak vypadá lopata, a přesto tráví večery po hospodách, mají peníze na cigarety a automaty – povětšinou od toho samého státu, který takovéto stařence upírá nárok na aspoň trochu důstojné stáří.
A k dovršení vší té ironie rádio začíná hrát hitovku „Snadné je žít“.
Žádné komentáře:
Okomentovat