Potkal jsem malířku... aneb o Fridě (mimo jiné)

Frida Kahlo

    Ten den začal jako každý jiný, a přesto měl být svým způsobem zvláštní. Potkal jsem malířku. Drobnou mladou ženu s očima hlubokýma stejně jako její myšlenky a názory. Názory, které mi připomněly, jaký jsem kdysi býval, nebo aspoň chtěl být, a jak jsem z této cesty sešel. Povídali jsme si o malování jejím i cizím, plánech do budoucna reálných i úsměvných.

     Vyprávěla mi o Fridě Kahlo, největší (nebo aspoň určitě nejznámější) mexické malířce, v  jejichž dílech nalezla oslovení a inspiraci. Každému dle jeho cítění. Já z děl Fridy Kahlo (mám-li být upřímný, znám jen dva její obrazy, a to Dvě Fridy a Zlomenou páteř) cítím syrovost, bolest a touhu. Jen nevím, nakolik mne ovlivňuje onen film se Salmou Hayek a povrchní znalost jejího života.

     Mladá malířka sama prý založí církev Svaté Frídy - dlouho jsem se nezasmál tak, jako když jsem si představil, jak zkostnatělá církev svatořečí Fridu, ženu plnou života a lásky (z církevního pohledu ale příliš živočišné a horoucí). Pravda, o nic méně, než když jsem četl v jednom feministickém článku o tom, jak Frida založila v mexickém malířství feminismus. A vlastně, přemýšlím-li nad tím hlouběji, nebylo by na škodu, kdyby se jednou konečně objevila církev plná lásky a umění.

     Svěřila se mi se svými sny, o tom, jak se chce podívat do Paříže. Osobně nevím, co lidé na Paříži vidí, v poslední době mi připadá, že tam jezdí úplně všichni, ale proti gustu žádný dišputát. Domnívám se (možná neoprávněně), že Paříž jako centrum módního a uměleckého světa je dnes již spíše tradice než realita. Je to možná dobou. Není moderní dnes vzpomínat malíře jako byl Ilja Repin, či muzea umění typu Ermitáž. Dnes frčí Dalí, Picasso či Filla a  Louvre. Škoda, že i umění podléhá politice a tlaku doby. Já jsem trochu staromilec, mám raději obrazy, kde poznám, co na nich je, ale jak píšu výše: Každému, co jeho jest.

     Každopádně to byly velmi zábavné hodiny a minuty příjemného hovoru, který nám (nebo aspoň mně) dal zapomenout na záležitosti všedních dní, a já jsem jí za to vděčný. A zcela určitě, až jednou bude její jméno známé nejen po Vysočině (i když i to je, aspoň z mého hlediska, docela dost) a střední Evropě, ale třeba i ve světě, budu se chlubit, že jsem ji znal ještě neznámou.  A třeba si někdy i nějaký její obraz pořídím. Budu-li si to moct dovolit. 

     Děkuji Ti za hezké odpoledne, několik myšlenek a inspiraci, malá malířko. A kdo ví,  třeba se zase někdy uvidíme.