Byl jsem nakupovat

     Tak jsme se zase jednou vypravil nakupovat. Dostal jsem seznam, peníze, jedno dítě a přání: "Hezky se bav..." Což o to, zábavy bylo spousta. Jelikož byl čtvrtek, a to se v daném obchodě začíná vždy nějaká akce, naplánoval jsem si, že se vyhnu ranní tlačenici u košů se svetry a bundami, když stejně budu nakupovat jen jídlo, a vyrazím odpoledne (jaké to je, když se s matkami perete o dětské věci, vám popíšu jindy, je to též velice zábavný příběh).

     Zde by možná bylo na místě neskromně a chlubivě poznamenat, že nejsem tak úplně neobeznámen s taji nakupování, vím, kolik by co mělo aspoň přibližně stát a poznám rozdíl mezi jablkem a rajčetem nebo například mezi rohlíkem a houskou.

     Už při pohledu na parkoviště mi bylo jasné, že tentokrát jsem se ve svých předpokladech výjímečně opět spletl. Přesto se mi podařilo získat místo hned u vchodu, neboť jsem drze využil toho, že mám s sebou dítě a, ač nejsem matka, zastavil jsem na místě pro matky s dětmi. Ještě jednou jsem s despektem pohlédl na kvanta aut stojící před obchodem a s povzdechem vyrazil získat nějaký nákupní vozík.

     Už jste slyšeli takovou tu parodii na znělku seriálu Kobra 11? "Jejich revírem je Kaufland a jejich tempo je na zabití..." Tak to jsem měl dnes, mimo jiné, zažít. A to přesto, že jsem nejel do Kauflandu... Obrnil jsem se trpělivostí a nebeským klidem, posadil jsem synka do vozíku a vydal se nakupovat. Oboje výše jmenované, tedy nebeský klid a trpělivost, vzalo za své hned, jak jsme projeli dveřmi.

     Má taktika při nákupu s dětmi spočívá v tom, že dotyčné ratolesti vrazíte do ruky kus pečiva (rohlík, housku, půlku chleba), a než dožužlá, máte čas na rozumný nákup. Samozřejmě, není to na pomalé korzování uličkami, je potřeba mít jasno, co vlastně chcete nakoupit a kde to v tom kterém obchodě mají. A zde byla první zrada: Snad všichni nakupující si dali sraz přímo před oblastí s pečivem. Že každý z nich šel naproti k regálům a pečiva si nevšímali, není třeba zdůrazňovat. Trpělivě jsem si vystál frontu na rohlíky (víte, pamatuju i doby před revolucí, kdy se údajně stály fronty na vše, a toto bylo srovnatelné).

     Než jsem se posunul ke kýženýmu umlčovači dětských stížností, dozvěděl jsem se, že paní Vopičkou strašně bolí záda (rozháněla se při tom kolem sebe hůlkami na nordic walking), že ten její lékař nestojí za nic, a že by měla jít k doktorovi paní Vošlejškové, ten by jí na ta záda určitě místo Ibalginu předepsal Ibuprofen, protože to je, panečku, jiná kapacita.

     Podařilo se mi ukořistit kousek pečiva a vrazil jsem jej synkovi do ruky. Aspoň někdo byl spokojený. Nákup jsem vyřídil poměrně rychle a vydal se zpět k autu.

    Na parkovišti nastal poslední problém. Jakýsi starší pán s vozem o rozměrech menšího vesmírného korábu blokoval jedno místo pro matky s dětmi. To mi nevadilo tolik jako to, že stál technickou terminologií řečeno "šejdrem", a blokoval mi tak přístup k mému přibližovadlu, neboť mezi mými dveřmi a jeho nárazníkem zbývalo místa asi tak na vkladní knížku.

     Nejdříve jsem málem použil několikero sprostých slov (jistě vás nějaká napadají) a replik (typu: "Jestli miluješ, jako parkuješ, tak se nediv, že tě nikdo nemá rád..."), ale pak jsem si uvědomil, že je se mnou dítko a zvědavě naslouchá. Tak jsem si řekl: "Dobrá, ukážeš, jak se na úrovni řeší problémy..." Zaťukal jsem pánovi na okénko. Ten je spustil a tázavě na mne pohlédl. "Dobrý den. Copak Vás vede k tomu, že mne takhle blokujete?" zeptal jsem se. Pán zatáhnul okénko a dál se se mnou nebavil.

     Na to už se nedalo nic povědět, pokud bych jej neměl fyzicky inzultovat. Naložil jsem synka druhou stranou, počkal, až z obchodu vyběhla křepkým krokem starší paní bez dítěte a kočárku, nasedla do kosmického korábu a odjeli pryč. Pak jsem si nastoupil já a odjel také...

     Trochu jsem se cestou domů zamyslel. Nemám nic proti starším lidem a důchodcům, prokletý budiž národ, jenž si svých starších neváží, ale někdy je to zatraceně obtížné. Ale chtějí-li po nás mladších úctu a uznání, neměli by se tak i chovat, aby si je zasloužili? Nemám například problém pustit staršího člověka před sebe ve frontě, nebo na sedadlo v MHD, ale špatně snáším, když se tam cpe jaksi samozřejmě. Vychováváme mladší generaci příkladem, a neplatí to přece jenom o dětech. Jak můžeme chtít po někom aby se choval vybraně, když mu ani neukážeme, jak na to?