Lvice

Virunga (zdroj)

     Jako malý jsem rád čítával dobrodružné romány, jejichž hrdinové překonávali nepřízeň osudu, počasí, terénu, bojovali s rozzuřenými domorodci a těmi největšími a nejstrašnějšími šelmami, a tyto sejmuli nejlépe jedním výstřelem, přesně umístěným tak, že zasáhnul lítou šelmu / zuřivého domorodce / hlavního záporáka uprostřed smrtícího skoku. A nebyl bych to já, kdybych si sám sebe nepředstavoval na místě takového hlavního hrdiny s Remingtonkou v ruce a netoužil si ulovit tzv. “Velkou Pětku”. Něco málo mi z toho zůstalo dodnes. Mám rád africkou zvířenu, i když už nijak netoužím po jejím lovu a jednou (rozuměj pravděpodobně nikdy) se podívám do Národního parku Virunga v Kongu. Prozatím mi musí stačit návštěvy zoologických zahrad v naší provenienci.

     A z poslední takové návštěvy jsem si odnesl i jeden nesmírně zajímavý dojem, o který bych se s Vámi rád podělil. Po delší době jsem zavítal do olomoucké zoologické zahrady. Sice zde nemají mé oblíbené lidoopy, ale i tak to tu stojí za víc než jedno shlédnutí, mimo jiné je to krásná procházka lesem.

     Došel jsem k pavilonu šelem. Pozoroval jsem s pneumatikou si hrajícího jaguára, spícího lva i po očku mne sledujícího levharta. Ve výběhu lví klece se na kameni vyhřívala lvice. Pochopitelně spala. Znuděně jsem se chystal otočit a jít dál, když jsem zachytil koutkem oka pohyb. Lvice. Zvedla hlavu a dívala se na mne. Ale ten pohled nebyl takový, jako obvykle vídáte u tvorů zavřených dlouhou dobu v klecích (nebo za sklem). Ten pohled byl... hladový. Evidentně si myslela, že žrádlo dnes přišlo dřív. A samo.

lvice spala

     Nehodlal jsem se ovšem vzdát. Jsem přece člen nadřazeného živočišného druhu, už dávno mimo běžný potravní řetězec. S odvahou podporovanou tlustým sklem mezi námi jsem se podíval lvici do očí. Divoká zvířata prý lidský pohled nevydrží a odvrací hlavu. Lvice neuhnula. Naopak. Vpila se mi svýma očima do těch mých a kývla hlavou ke dveřím do výběhu. Bylo to naprosto jasné:

      “Nebojíš se? Tak pojď za mnou...” Odvaha mne v tu ránu přešla.

     Víte, nemyslím si, že by byl lev vhodný domácí mazlíček, ani bych se nehrnul, abych ho podrbal pod bradou, ale tak nějak mi lety, kdy jsem změnil druh čtené literatury a viděl lvy jen v ZOO, kterak se válí a spí, přestalo docházet, jací predátoři to jsou. Byla to pro mne vcelku silná lekce pokory.

     Můžete se mi smát, že jsem zbabělec, nebo se domnívat, že máme věci plně pod kontrolou, ale kdybyste na procházce po ZOO potkali na volno lva, nebo klidně něco menšího, třeba levharta, co byste dělali?