Pružinka aneb "Máte štěstí, že jdu zrovna kolem"

Žárovka H4

     Jste-li (ne)šťastným majitelem motorového oře, máte morální povinnost se něj postarat. A tím nemyslím jen placení povinného ručení, natankování a mytí. Sem tam je potřeba i jiná údržba. Jsou věci, se kterými si jako běžný uživatel neporadíte, nebo je z pohodlnosti svěříte servisu (výměna jakýchkoli kapalin, termostat, kontrolka “Zkontroluj motor” a podobně) a pak jsou takové, se kterými si poradíte, nebo hůř, nějak poradit musíte. Už jen proto, že vám tak velí mužská hrdost.  Například výměna kola, nebo, jako v mém případě, výměna žárovky H4....

     Při každotýdenním rodinném výletě do krajského velkoměsta jsem si všiml, že mi nesvítí levé přední světlo. Inu, to se stává, opotřebení materiálu. A tak, zatímco si žena odskočila do obchodu s rafinovaným spodním prádlem, já, místo obvyklé asistence, jež spočívá v kibicování a chválení, jak skvěle ve vybraných kouscích vypadá, jsem se jal měniti žárovku, nehodlaje věnovat tomuto výkonu více než 5 minut. Jako syn neurotického řidiče z povolání jsem výměny žárovek prováděl coby desetileté dítě, neviděl jsem tedy žádný problém.

     Poznámka pro neznalé: Žárovka H4 je uvnitř světlometu zasazena do patice odpovídající jejímu tvaru, takže nejde dát špatně, a uchycena speciálně tvarovanou pružinkou, aby nevypadávala. Hlavní zásadou je ZA ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ NESAHAT NA SKLENĚNOU ČÁST žárovky. Jak vidíte, nic složitého.

     Protože prasklá žárovka se nacházela vlevo, tedy v prostoru u baterie, bylo v těchto místech pro mé ruce zvíci uhelných lopat poměrně málo manipulačního prostoru. A jelikož jsem tvor nadprůměrně inteligentní silný, od přírody opatrný a o svých schopnostech pochybující, rozhodl jsem se nejprve zkontrolovat, jakým způsobem přesně je pružinka od žárovky uchycena vpravo, kam je i vidět. Jednoduchým nenásilným pohybem jsem pružinku uvolnil, znale hlavou pokýval a vrátil ji zpět... tedy pokusil jsem se ji vrátit... Nešla. Nevadí. Pomalu, pod zrakovou kontrolou, jsem ji dal přesně na místo, kde by měla být. Nedržela. Začal jsem pociťovat hněv.

     V takové chvíli je nejlepší se na daný úkon vykašlat a věnovat se něčemu jinému. Z vlastní zkušenosti vím, že hněv je nejjistější cestou ke zničení čehokoli, natož pak nebohé žárovičky. Věnoval sem se tedy tomu, co jsem měl udělat hned: Vyměnil jsem prasklou žárovku vlevo. Za 15 sekund, přičemž 10 mi zabralo opatrné vytažení a opětovné nastrčení kabelu. Vrátil jsem se zpět doprava.

    Když o něco později dorazila ženuška, nalezla mne ve stavu těsně před výbuchem. Zjistila, co se děje, chvíli mne pozorovala a pak mi položila tu úplně nejhorší otázku, jakou mohla: “A nechceš s tím zajet do práce za klukama? Třeba tam bude někdo šikovnější než ty...” Dámy, tohleto nikdy nedělejte. I když možná máte pravdu a nakonec to podle vás uděláme. My chlapi jsme ješitní na to málo, co se domníváme, že umíme, a takovouto radou v tento moment útočíte na naše maskulinní ego, na pračlověka v nás. Což dle mého výrazu obličeje pochopila okamžitě i moje skvělá žena,  nasedla do auta, já za ní (velmi silně-chlapácky) zabouchnul dveře a vrátil se naposledy ke světlometu....

     Oprava se nezdařila a tak jsem se cestou domů stavil v práci za kolegy jestli si někdo nebude vědět rady. Měl jsem štěstí, v práci byl Lukáš. Ten chlapec rozebíral a zase skládal auta a traktory dřív, než se naučil chodit. Poprosil jsem ho, aby se šel podívat na mé trápení a pomohl s ním. Jeho diagnóza a řešení byly hotové hned: ”Tos tam musel urvat háček (dodnes si toho nejsem vědom a razantně to popírám), co tu pružinku drží. Nějak to vymyslíme, abys nemusel kupovat nový světlomet.”

     Zhruba po pěti minutách se přikolébal dvoumetrový kolega Petr, mladý ale velmi zručný: “Co se děje?” Nechal si vysvětlit situaci. ” Aha, no tak to máte štěstí, že jdu zrovna kolem, kamarádi říkají, že jsem odborník...” Na podestě nad mým nebohým vozidlem se ledově zasmál třetí kolega, Karel.

Klíče s očky :-)

     Lukáš po poradě s Petrem došel k názoru, že nejlepší bude vytáhnout celý světlomet a v pohodlí na stole žárovku zafixovat. ”Hele, to jsou jen tyhle tři šrouby, bude to tak desítka, máš?” Hrdě jsem přikývl. Zrovna minulý týden jsem si kupoval nové klíče s očkem od 8 po 15. Jako kdybych to věděl. Otevřel jsem kufr a hrábl po tašce s nářadím... 15, 14, 13, 12, 11, 9, 8... Typické. “Nemám, ” nahlásil jsem výsledek. Karel se už smál nahlas a šel do svého auta pro klíč. Lukáš s Petrem taky. Kupodivu, desítky klíče ten den prostě nebyly k zastižení, nenašla se ani jedna.

     V ten okamžik se vrátil z technické náš provozář Josef. Se slovy: “Co se děje?” Na tohle slovní spojení budu zase dlouho alergický. Potupně jsem opět vysvětlil svou situaci. “A dal jsi tam správnou žárovku? H4 má dvě patice, víš?” Nadechl jsem se, vydechl a vysvětlil mu, že tuhle žárovku jsem neměnil. Josef pokýval hlavou a přinesl svoji gola sadu, takže Lukáš mohl pracovat na extrakci pravého světlometu.

     Ozvalo se zatroubení klaksonu. “Co děláte, kluci? To neumíte ani vyměnit žárovku?” šklebil se na nás ze svého Sharanu letitý kolega Ludvík, kterému většina z nás neřekne jinak než “Dědeček”. Starý to motorista s autem vybaveným vším, na co si jen vzpomenete. Od Konkoru a momentového klíče třeba po autogen včetně argonové bomby, řekl bych. Znovu trapné vysvětlování. “Tak mi uvař kafe, já se na to zatím podívám.”

Konkor

     Když jsem se vrátil s kávami, chlapci naznali, že ve vytažení světlometu jim brání, krom zrezlých šroubů, se kterými si poradili díky Ludvíkově Konkoru, také nárazník a blatník. Petr, napůl vážně, navrhl, že vytáhnou chladič.

     Mé trpělivé ženě již tou dobou povážlivě pocukávaly koutky, ale když u nás zastavil ještě kolega Pavel se slovy “uhněte, amatéři, to musíte prostě takhle vyrvat...”, řehtala se už na celé kolo parafrázujíc při tom známý vtip o policistech a žárovce.

     A jak to celé dopadlo? Celá anabáze trvala asi 4 hodiny, děti, které nebylo pochopitelně možné udržet  v autě, řádily jako černá ruka po základně. Lukáš nakonec světlo nevyndával, ale pomocí stahovací pásky a kusu hadice (obého z vybavení Ludvíkova) provizorně žárovku zafixoval, takže svítí tak, jak a kam má, a mne čeká výhledově asi výměna světlometu plus mínus za 2500. Ještě že mám Fiat a ne Ferrari.

   “Díky moc, slovutné konzilium,” poděkoval jsem všem zúčastněným, naložil rodinu do auta a otočil klíčkem. “Hele, víš o tom, že Ti nesvítí pravá parkovačka?” zeptal se Petr. Žena, rudá potlačovaným smíchem, na mne mrkla a Lukáš šlehl s kleštěmi o zem...