Má první vernisáž

     Nejen olomouckými tvarůžky, knedlíkem, bůčkem a pivem živ jest člověk. Občas je třeba například i za kulturou vyrazit a popřát trochu potravy hladem úpící duši. Mám mezi svými známými několik umělců. Oni se tomuto pojmenování povětšinou brání, ale já je za umělce považuji. Jakmile vám vydají povídku, zařídí výstavu, nebo koncert, někde dabujete, či hrajete, jste již veřejně profláknutí, máte punc umělce a bohéma, jste "jeden z nich", lidé vás poznávají na ulici, dělají si s vámi selfíčka, zvou vás na kafe, pivo či rande, hází po vás růže, popřípadě, odmítnete-li je, zlé pohledy a nepěkná slova. Ale to jsem poněkud odbočil...

     Tak tedy: Mám mezi svými známými (ať už si říkají, co chtějí) několik umělců. Tři spisovatele, dva fotografy, dabérku, sochařku, zpěváka a tři malířky. A právě od jedné z malířek mi přišla nedávno elektronická pozvánka. "Přijeď se podívat, budu mít svou první vernisáž..." Když jsem si tuto pozvánku přečetl, zaskočil mi v krku škvarek a pečlivě namazaný chléb se sádlem mi vypadl z ruky. Já a na vernisáž? Sakra, jak se to dělá? Co se ode mne vlastně čeká? A co že to vlastně vůbec je taková vernisáž?

Vernisáž (zdroj)

     Že vernisáž znamená slavnostní zahájení výstavy, to ví asi každý normálně vzdělaný člověk (nebo si to jako já najde ve slovníku). Ale co to obnáší? Přiznejme si to na rovinu: Představuji si velmi dobře nasvícený sál, kde se na stojanech vyjímají plátna, u nich stojí nedbale elegantně odění znalci umění, či umělci samotní a tlumenými, kultivovanými hlasy hovoří s majitelem galerie či autorem samotným o kompozici, inspiraci, božských tazích štětcem, myšlence či poselství toho kterého díla, zatímco v rukou drží sklenky šampaňského, které roznáší spoře oděné hurisky..... Nu, a takhle to prý skoro nikdy nevypadá.

     První, co mne napadlo, a na co jsem se dotyčné umělkyně zeptal, bylo: "Co mám přinést, a je zde nějaký dreskoud?" Odpovědí mi bylo zvonivé zasmání a ujištění, že rozhodně nic nosit nemám a ať se prý obleču teple, je to jen malá školní vernisáž a bude venku. Vyzbrojen těmito radami, jsem se vydal do krajského velkoměsta, kde se ona událost měla konat.

 

zdroj

     Ač většinou bloudím, tentokrát jsem popisované místo nalezl bez problémů. Moje známá malířka, říkejme jí třeba Alenka, mne nadšeně objala, na tvář políbila a na chvilku stranou odvedla, aby mi řekla pár věcí. Vysvětlila mi, že její vernisáž je částečně dílem nešťastné náhody, kdy znehodnotila polaroidové papíry tak, až z nich vyprskla barva, a ji napadlo tyto barvy zpracovat a vytvořit tak sérii na pohled velmi zajímavých (a barevně opravdu velmi estetických) "maleb". A mělo to úspěch. Dokonce z nich možná budou i ilustrace do knihy básní. A prý má pro mne maličké překvapení. Než jsem se stihnul otázat jaké, a vysvětlit, že překvapení vlastně vůbec nemám rád, přišly její spolužačky a  známé a nastalo vzájemné představování a zkoumavé pohledy. A můj první, a ten den rozhodně ne poslední, pocit trapnosti. Skoro každá totiž přinesla nějakou kytičku či dáreček.  A já měl samozřejmě prázdné ruce, protože jsem, jako obvykle, poslouchal a udělal, co mi kdo říká. Slíbil jsem si v duchu svatosvatě, že jestli mne ještě někdy někdo někam po tomto trapasu pozve na takovouto akci, tak se určitě obléknu ještě lépe a vezmu sakra aspoň kytku.

zdroj

     Alenka mne pak odtáhla k muži neurčitého věku, z něhož bylo už na kilometrovou vzdálenost poznat, že se jedná o umělce. Vypadal totiž úplně přesně tak, jak jsem si vždy umělce představoval: Asketická postava, tichý, kultivovaný hlas, dlouhé vlasy stažené do culíku, světlá šála kontrastující s dlouhým tmavým pláštěm. Ředitel galerie. Nedůvěřivě pozdvihl obočí, když mu Alenka vyprávěla o mém uměleckém cítění a názorech. Poprávu, protože z jejího nadšeného popisu by jeden získal dojem, že jsem špičkový soudní znalec umění říznutý generálním partnerem Trigy a ne naprostý amatér. Byl jsem docela rád, že se musela věnovat i jiným svým hostům, přece jen tolik nezasloužené pozornosti mi nedělalo dobře... A to to nejlepší mělo teprve přijít.

     Po několika minutách si ředitel zjednal klid a uvedl naši společnou známou umělkyni (ano, teď už opravdovou), nazývaje ji inovátorkou a exprimentátorkou, autorkou polaroidografiky (jak to zní krásně, když se to nazve cizím slovem, že?) a předal jí slovo. Alenka poděkovala, na úvod přečetla několik veršů a pak přišla druhá "bomba". Popsala dojemným zůsobem, jak jsem jí zachránil život a jak náš následný rozhovor o umění v ní rozdmýchal tvůrčí oheň inspirace a tak vznikly tyto obrázky. A já bych se nejraději opět propadl hanbou, protože se ke mně otočily hlavy snad úplně všech přítomných. Telepaticky jsem vysílal Alence : "Já Tě asi uškrtím..." Mile se na mne usmála, zamávala mi a ještě chvilku povídala.

     Nyní už jen následovala blahopřání a podrobná prohlídka obrázků ve vitrínkách. Nechtěl jsem se tam se svou hřmotnou postavou procpávat, řekl jsem si, že se na dílka podívám až v klidu (ten slib jsem o týden později dodržel a strávil zde nad nimi krásnou půlhodinku v rozjímání), a tak jsem šel milé Alence poděkovat a také poblahopřát. "Nezlobíš se, že ne?" nahodila výraz malé holčičky. Nenechala mne odpovědět, nabídla mi občerstvení (čímž si mne naprosto udobřila) a pak už jsme se rozloučili s tím, že se třeba zase někdy potkáme. Ale to víte, umělci... Jestlipak si na mne ještě někdy vzpomene teď, když je jednou z nich?

Aspoň takováto kytička pro "Alenku". Jako náhrada za to, že jsem tup´ (zdroj)