Když jsem opouštěl své předchozí zaměstnání, uspořádal jsem, jak se sluší a patří, v jedné hospůdce malý rozlučkový večírek. Malý proto, že jsem nečekal, že by krom asi tří lidí někdo přišel. Byl jsem po dlouhé době příjemně překvapen: Lidí přišlo osm.
Večírek probíhal přímo ukázkově: Popíjelo se, konverzovalo, dostal jsem několik dárků. A pak se ke mně přitočila kolegyně, jejíž jméno není podstatné, říkejme jí třeba "teta Zuzka".
"Musím už jít, " zašeptala mi do ucha. "Mám pro Tebe ještě jeden dárek, ale je mi to trošku žinantní, tak pojďme ven..."
To znělo velmi zajímavě. Tázavě jsem zvedl obočí.
"Až venku, " zopakovala. A tak jsem ji šel vyprovodit před hospůdku. "Mám tu pro Tebe tohle, " vtiskla mi teta Zuzka do ruky pytlík s několika zlatými čokoládovými mincemi.
"Jsou kouzelné," sklouzl její šepot do maličko teatrálního tónu (jestli úmyslně přehrávala, nebo jí bylo stydno, dodnes nevím - a vlastně mne to nezajímá). "Až Ti bude nejhůř, jednu si vezmi a uvidíš, že to bude dobré."
Poděkoval jsem, rozloučili jsme se pár slovy a políbením na tvář, a já se vrátil zpět dovnitř, schovávaje pytlík s mincemi před ostatními s provinilým pocitem, že se chovám jako malý, když jsem aspoň na chvilku Zuzce chtěl uvěřit. Inu - asi alkohol. Tak si dám ještě pivko a panáčka.
Vezmeme-li to z (pseudo)vědeckého hlediska, tak pravdou je, že čokoláda (mluvíme o té opravdové, kvalitní, tmavé, s vysokým procentem kakaa) obsahuje mnoho látek, které jsou zvláště příznivé pro náš organismus. Namátkou zmiňme třeba fenyletylamin nebo tryptofan, které zvyšují produkce serotoninu a dopaminu, pověstných "hormonů štěstí a lásky", v mozku. A když se "nadopujete" čokoládou, svět je hned krásnější.......a snesitelnější. Je to takové malé "kouzlo".
To věděli už před několika tisíci lety Mayové a po nich Aztékové, když jejich vládci (a to pouze oni) popíjeli "hořkou vodu" xocoatl vyrobenou ze sušených drcených kakaových bobů. Po nich tak činili o mnoho století později i Evropané, jen místo vanilky, pepře, medu, chilli papriček a jiných dobrot přidali do čokolády někdy v polovině 16. století cukr a mléko.
A začínáme to dnes (znovu)objevovat i my, kdy už se škodlivost čokolády nemytizuje (například její vysoký glykemický index - 70, zubní kazy či tučnost). Při přidání například oříšků či rozinek, střídmosti a základní ústní hygieně jsou tato negativa snížena až anulována a zbývají pouze její neoddiskutovatelné pozitivní účinky, plus několik, které jsou stále předmětem zkoumání. Věděli jste například, že je kakaovník existenčně závislý na tom, aby byly jeho plody násilím otevřené (ať už opicemi, nebo lidmi)? Bez pomoci zvenčí se totiž plody neotevřou a semena zajdou. Nebo, že ač je čokoláda poměrně tučná, neobsahuje vůbec žádný cholesterol? Že se čokoládě přisuzují už od dob Aztéků afrodisiakální účinky (no dobrá, to je sporné - dneska totiž, chcete-li něco prodat, tvrdí se, že je to dobré pro sex)?
Ale zpět k mému příběhu. Přenesme se do současnosti, asi o čtyři roky později od výše popsané událostí. Během této doby jsem občas po čokoládové minci od tety Zuzky sáhnul. První minci jsem snědl po úmrtí blízké kamarádky, tři další, když byla nemocná má žena (třikrát - za každou hospitalizaci či operaci jednu), čtyři....... no, to je ještě víc soukromé, a poslední minulý týden, když šel můj táta na neplánované vyšetření. A víte co? Teta Zuzka měla pravdu - bylo líp.Z devíti mincí, které jsem dostal, mi nezbyla už žádná. A to si myslím, že jsem s nimi neplýtval.
Asi budu muset tetu Zuzku výhledově navštívit a odvézt si od ní další mince, má-li ještě jaké. Protože všechny výše uvedené plusy se vztahují hlavně na čokoládu původní, tmavou. Kdežto tyto mince byly mléčné a přesto opravdu pomohly. Nebudeme zde diskutovat, jestli to byla magie, souhra náhod nebo kdovíco. Každému to, co jeho jest, v čem se najde. Za mne: Děkuju, Zuzanko.
Žádné komentáře:
Okomentovat