Knihy

Dnes jsem zase jednou zavítal do knihkupectví. Po velmi dlouhé době. Ne, že bych na knihy zanevřel, jen poté, co se mi narodil syn, najednou nemám tolik času jako dřív. A můj pobyt v knihkupectví, to je na dlouho.


Probírám se svazky, tu pročtu dvě tři stránky, tu se zahledím na ilustrace (a že dnes už mnoho ilustrovaných knih nevidíte) a náhle je hodina pryč. To by se mi manželka, čekající venku s kočárkem, pěkně poděkovala. Nevím, jak vám, ale mně nikdy nedošlo, jak málo knihkupectví je přizpůsobených pro kličkování s kočárkem.

Mluvím teď o knihkupectvích, která vysloveně zbožňuju – malém obchůdku, nejlépe v zapadlé uličce nebo v rohu náměstí, s ne příliš nápadným vchodem, kde si musím se svou hřmotnou postavou dávat pozor, abych se vešel mezi police a stolky se stohy knih různého zaměření, a kde můj medvědí tanec mezi nimi vyvolává tu shovívavý úsměv, tu zděšený výraz ve tváři prodávajícího.

Nebaví mě to ve velkých hypermarketových mološích s mainstreamovou literaturou severských (a prý velmi kvalitních) autorů či literaturou pro dospívající děvčata, v nichž se to, zrovna nyní, hemží láskou k smrtelníkům posedlými upíry, vlkodlaky a sukubami. O hodnotě těchto děl velkoryse pomlčím (všichni chceme nějakou tu pohádku a každému se líbí něco jiného), ale neodpustím si poznámku, že za mých časů platil na uvedená monstra spíše dřevěný kolík a stříbrný meč, než unylé, černou linkou obtáhlé oči, alabastrově bílá kůže a žal z nepochopení okolního zlého lidského obyčejného světa.

V mých oblíbených knihkupectvích samozřejmě také najdete výše zmíněnou literaturu, koneckonců je to tržba, co určuje další život tohoto malého obchůdku, a žít je třeba. Málokdo si dnes může dovolit ze své renty velkoryse sponzorovat prodělečný obchod. 

Držím v ruce vybranou knihu a povídám si s majitelem, trochu se už přece jen známe. Sděluje mi, že to takhle dál už nejde, že po Vánocích pravděpodobně skončí a obchod zavře. Každý má dnes možnost si knihu naskenovat, stáhnout a přečíst v mobilu či tabletu. Není to zrovna můj případ, přestože plně chápu možnost si s sebou kamkoli vzít celou knihovnu, která váží jen pár deka a nezabere mnoho místa ani v titěrné dámské kabelce. Já potřebuju držet knihu v ruce fyzicky, cítit tu hmotnost, vůni tisku a otáčet stránky (byť zrovna tuto možnost prý nabízejí i některé elektronické čtečky). Navíc mi čtečky docela dost unavují oči – mnohem víc než knihy. Jenže takovýchto staromilů je málo – a obchody neutáhnou.

Zaplatím, prodavač se usměje, nabídne mi bonbón jako poděkování za nákup a se slovy: „Touto platbou jsem akceleroval dnešní tržbu o 60%“ se se mnou loučí. Před obchodem políbím svou netrpělivě čekající manželku korzující s kočárkem po chodníku a přemýšlím o budoucnosti knih. 

Bude opravdu tak černá? Zůstanou nám (jestli vůbec) jen ta obrovská knihkupectví? Začneme knihy kupovat v elektronické podobě a knihy budou jen pro podivíny a bohaté? Kdysi stála kniha tolik, co kráva, a ta doba je opět zde. Na internetu se dají nalézt inzeráty, kde nabízí krávu i za 2000 korun. A existuje tu i precedens v podobě vinylových desek. Svého času se přece tvrdilo, že praskání vinylu ruší hudební prožitek. Dnes se zase tvrdí opak a desky stojí víc než CD. 

Doufám, že mi nezůstanou, byť tam chodím velmi rád, jen antikvariáty.