The Raven

     Povídečka z dob, kdy jsem byl mlád… Velmi mlád. Soudím, že dlužím dvě maličká vysvětlení: Za prvé: Zadání znělo nějak jako "Zpracování klasického díla jinou formou", proto je to skoro plagiát. A za druhé: Díky překladům našich předních autorů se Raven překládá jako Havran… Podle ornitologického slovníku by se mělo slovo RAVEN překládat jako krkavec. Havran se řekne ROOK. Ale je možné, že Poe měl taky na mysli havrana… nebyl přece ornitolog...  ;o)

     Roku 1845 napsal Edgar Allan Poe svou hororovou báseň Raven. Čtenáři, znáš její děj? Pokud ne, stručně Ti jej nastíním.

     Mladíka po smrti jeho milé navštíví krkavec, který neumí říct nic jiného než „Nevermore“, čili česky „Nikdy víc“. Poněkud pověrčivý muž mu klade otázky, na které je možné takto odpovědět, a tak pták odpovídá.

     Asi tomu nebudeš, čtenáři, věřit, ale mně se přihodilo cosi podobného. Nevyjádřím se verši, jako pan Poe, protože na takový příběh je mé básnické střevo krátké.

     Stalo se mi to v prosinci. Bylo před Vánoci, ale sníh nikde. A když už oblohu zakryly mraky, tak z nich jen pršelo. Vypadalo to, že se sněhu letos už nedočkáme a Vánoce budou zase na blátě.

     Vyšli jsme z kina a Irena ode mne okamžitě odběhla. Byla naštvaná, protože jsme při vtipkování zašli příliš daleko a ona se urazila
     „Irčo, počkej!“ zavolal jsem, doběhl ji a chytil za rukáv. „Vždyť to byla jen sranda, ne? Jestli jsem Tě urazil, tak promiň, nemyslel jsem to zle. Omlouvám se…“
     „Dej mi pokoj!“ řekla, vytrhla se mi a zmizela ve tmě nadcházející noci.
     Chtěje si hrát na tvrďáka, řekl jsem si, že nedám city, které mnou zmítaly, najevo. Ostatně – nebylo před kým je skrývat: Rodiče byli na chatě, kde trávili své druhé líbánky, a na ulici nebylo človíčka ani vidět. Jemný, ale vytrvalý déšť zahnal každého k teplu domácího krbu. Šel jsem prázdnou ulicí a dešťové kapky mi stékaly po brýlích a bundě.
     Náhle mne zarazil zvláštní zvuk. Zcela zřetelně jsem slyšel jednoduchou, stále se opakující melodii, která mne přinutila zastavit. Chvíli mi trvalo, než jsem určil její původ. To vítr se opíral zvláštním způsobem do drátů elektrického vedení a vyluzoval tak onu podivnou melodii silně působící na mou psychiku.
     A tehdy jsem ucítil něčí pohled. Rozhlédl jsem se kolem, ale nikoho nebylo vidět. Přičetl jsem to na vrub své obrazotvornosti a nervům rozjitřeným rozchodem s Irenou. Déšť zesílil. To mne donutilo jít dál.
     Doma jsem sundal mokrou bundu, dal ji sušit, převlékl se a zasedl ke knize, abych se uklidnil. Nevím přesně, jak dlouho jsem četl, ale když jsem to poprvé uslyšel, muselo být už po půlnoci. Znělo to jako zabušení na okno. Zvedl jsem hlavu. Ozvalo se to znovu. Hlasitěji.
     Tak mi vždy na okno klepala Irča, když se stavovala. Doslova jsem vystřelil ke dveřím a otevřel je: „Ahoj, lás…“ Věta zůstala nedopovězena. Na chodbě nikdo nebyl. Seběhl jsem ke vchodu, odemkl dveře, otevřel je a užasle hleděl na silnou sněhovou vrstvu…Vždyť přece pršelo. No jo – ale asi před dvěma a půl hodinami, uvědomil jsem si. Nikde ani stopa. Zamknul jsem a vrátil se do pokoje.
     Jen jsem usedl zpátky ke stolu, ozvalo se znovu zaklepání na okno. 
     „Kdo to může bejt?“ bručel jsem, vytahuje roletu. Chodník pod oknem byl pokryt neporušenou vrstvou sněhu. A už zase nesvítily pouliční lampy. Vyklonil jsem se z okna. Všude jen tma, ticho a sníh. Ani stopy po někom, kdo klepal.

      „Jsem už asi vážně magor…“ řekl jsem si pro sebe.

     Vtom cosi vletělo oknem dovnitř. Sledoval jsem ten předmět a poznal, že je to velký krkavec. Usedl na opěradlo křesla a pozoroval mne.
     Krkavec měl modročerné peří a byl obrovský. Dnes bych řekl, že mohl mít tak kolem kila. Vím, zní to jako pitomost, ale je to tak. Nejzáhadnější na něm byl jeho pohled. Byl……ano, zářil moudrostí nabytou léty. Alespoň mně to tak připadalo. Snad to bylo lysinkami kolem zobáku a na hlavě, ale vypadal velmi staře. Kdesi jsem četl, že krkavci se dožívají v zajetí až 69 let věku, ale tenhle tady působil dojmem přízraku mnohem, mnohem staršího. Vskutku, vypadal jako pták z Poeova hororu.
     Ve své sarkastické náladě jsem se pokusil o trpký vtip. Zeptal jsem se krkavce: „Tell me, raven, will we, Irene and I be together again?“
     Krkavec pak provedl něco, co mne doslova posadilo. Rozevřel zobák a hlasem, který se mi zařezával snad až do morku kostí pravil: „Nevermore!“
     Myslím, že jsem v tom okamžiku nevypadal příliš duchaplně.
    Pak krkavec opět zahovořil. Ale tentokrát to bylo něco úplně jiného. Zřetelně jsem rozeznal dva hlasy. Byly zcela odlišné od toho, kterým krkavec pronesl své „Nevermore“ Zde je jejich přibližný překlad:
     „Tak, můžeme začít?“
     „Prototyp je hotov. Zbývají jen tři pokusy:Na ptáku, opici a … člověku.“
     „Dejme se teda do toho, pane profesore…“
     „Ano, ano. Přines tu klec.“
     „Co to znamená?“ zeptal jsem se krkavce. „Co to má být?“ Pták mne vůbec nebral na vědomí a pokračoval:
     „Dnes, 21. února 1794 se zapíši do zlaté knihy vědy…“
     „Úžasné, pane profesore! Podívejte, ta vrána se zvětšila!“
     „To je krkavec hlupáku! A zde vidíš, že můj přístroj nefunguje tak jak má. Součástí procesu pomalého stárnutí nemá a nesmí být zvětšení tělesné hmotnosti! Nikdy to nebude fungovat! Nikdy! Nikdy víc se mi nepodaří něco takového! Nikdy víc! Nikdy víc!“
     „To je v pořádku, pane profesore. I tak jste předběhl svou dobu… Co to děláte? Nerozbíjejte to!“
     „Nikdy víc! Nikdy víc! Never more! Nevermore!“
     Poslední slova pronesl krkavec již zase svým hrubým hlasem. A od té doby už neřekl nic víc než: „Nevermore!“ Ale vždy jen v logické návaznosti na mé pokusy přinutit jej znovu k hovoru. Vzdal jsem to a vztekle zařval:
     „Speak!“
     „Nevermore!“ odpověděl s ledovým klidem a načechral si peříčka na zádech.
     „Go away!“ neudržel jsem se.
     Můžete hádat, co odpověděl. Mávl jsem rukou. Pták trochu natočil hlavu a díval se na mne jako vědec na objekt výzkumu. Udělalo se mi z toho pohledu blbě – myslím psychicky. Snad proto, že jako příslušník druhu pyšného na své IQ tak, že sám sebe pojmenoval Homo sapiens, nejsem zvyklý na to, aby se na mě díval krkavec s vysokou inteligencí jako na idiota, který umí sotva chodit a mluvit zároveň.
     Ten pohled jeho černých očí byl strašný – všeodhalující, vědoucí, nezúčastněný a nelítostný. Pronikl mnou a vše si ve mně prohlédl. Svíjel jsem se jako by do mě pouštěli elektrický proud. Duševně. Tělesně jsem se pohnout snad ani nemohl. Vlastně mi ani na mysl nepřišlo, že bych se měl nějak hýbat, přestože jsem tušil, VĚDĚL, že jestli se nepohnu, zemřu.
     Zazvonil telefon. Pták otočil hlavu za zvukem a já se pokusil dojít k telefonu. Dalo mi práci pohnout nohama. Měl jsem je jako zalité v betonu. Zvedl jsem sluchátko. Byla to Irenina matka. Plačíc mi oznamovala, že její dceru srazilo auto. Prý mne Irča celou dobu volala. Celou dobu, než v nemocnici zemřela.
     „Proč jste nešli spolu? Ty žes ji miloval?“ zakončila a zavěsila. Ta věta mi stále zněla v uších, když jsem se ve strašném stavu vrátil do pokoje.
     Krkavec se na mne díval jako lovec na svou kořist. Jeho pohled mi připadal vítězný, arogantní, vyzývavý. Jako by říkal: „Vidíš, měl jsem pravdu: NEVERMORE!“
     Když jsem se díval do těch černých očí, maně mne napadly Poeovy verše přeložené Vrchlickým:

-…A tak havran neslét, sedí,

stále sedí na mne hledí.

Palady dál, sochy bílé,

černým křídlem cloní líc.

Jeho očí zář mne svírá,

takto snící démon zírá.

Lampy zář jej obestírá

jeho stín kol vrhajíc.

A má duše z toho stínu

nezvedne se zoufajíc.

Nezvedne se – nikdy víc!-