Katarze aneb Večer plný trapasů

Zdroj

     Když se mne téměř před rokem ptali, co bych chtěl k loňským kulatinám, neváhal jsem ani okamžik a  pravil, že bych se rád dostal na koncert Sarah Brightman a Gregorians 16. 12. v Praze. To jsem si dal... Bylo mi vysvětleno, že za takové peníze a v takovou dobu do Prahy rozhodně nepojedu. A pak jsem, zklamaný, na podzim zjistil že se v našem okresním městě objeví tři operní pěvkyně na svém turné Divy lásky a hudby. A tak již od zmíněného podzima  jsem dopředu upozorňoval všechny, kdo poslouchali i poslouchat nechtěli, že si koupím lístek sám a letos 11. dubna prostě nebudu mít čas a zájem o nic jiného než o uvedený koncert dam Pavlíny Senic, Terezy Mátlové a (mé platonické lásky 😉) Andrey Tögel Kalivodové. A tak jsem zas jednou po dlouhé době (tentokrát vskutku počítáno na léta) vyrazil za kulturou.

 

     Protože se mi poslední dobou daří pokazit vše, nač šáhnu a na co se těším, či na co si dělám plány, tak nedopadá, do posledních minut před koncertem jsem přemítal, co se zase nepovede, proč neuslyším a vlastně ani neuvidím vystoupení. Naštěstí tohoto jsem se obával zbytečně. Protože to byl zážitek sluchový, emoční i vizuální. Ano vizuální, protože i vážná hudba může být ke koukání. Nu a pak také přišlo několik trapásků, protože já to snad ani jinak neumím...

     Už při příchodu do foyer mne napadlo, že jsem opravdu už dlouho nebyl v divadle, když jsem viděl, že se tam dnes chodí v tričku a riflích (samozřejmě, že ne všichni, ale i tak). Nu což, asi jsem retro. A to natolik, že si myslím, že by operní diva, i když nezpívá celou operu, měla dostat po vystoupení květiny. Takže jsem vypadal s kyticí trošku jako sňatkový podvodník a čelil poněkud udiveným pohledům okolostojících lidí

zleva doprava Tereza Mátlová, Andrea Tögel Kalivodová, Pavlína Senic

     Začalo se s mírným zpožděním (tak, jak to má být). Konečně na pódium vešly, ne, ony nešly, ony pluly, dámy a mně došel další trapas dnešního večera. Vůbec mne nenapadlo, že mají i klavírní doprovod a já teď držím pouze tři kytice... Inu vyřešíme to později, užijme si koncert. Dámy byly božské, zapěly několik árií z oper, které jsem znal kupodivu i já, plynule přešly k operetám, muzikálům a známým melodiím. Bez mikrofonů, naživo, pouze za doprovodu klavíru, na který skvěle hrála paní Ladislava Vondráčková. Ponořil jsem se do těch tónů, které mne svou čistotou a silou vmáčkly do sedadla. Důležitá byla pouze hudba a její poselství. Bylo mi jedno, zpívá-li křehká "Adéla" Tereza Mátlová, "čardášová princezna" Pavlína Senic, jež ve své říze vypadala jako antická bohyně, či (nejblíže ke mně) mezi zpěvem  zlehka tančící "Carmen" Andrea Tögel Kalivodová.

     A právě při písni Knížka snů v interpretaci posledně jmenované divy mne naplno zasáhly emoce v ní skryté a já se tak trochu ztrapnil znovu, když mi vytryskly slzy. Byl jsem rád, že se svítí na jeviště a ne na nás.

     A když koncert skončil, přišlo další faux pas. Jak jsem byl nabitý emocemi, přišlo mi naprosto přirozené při potlesku vstát. A tak jsem asi tak 10 až 15 dlouhých vteřin jako jediný v sále stál, tleskal a bylo na mne vidět. Konečně začali vstávat i ostatní a dámy tak zaslouženě končily představení za standing ovation. A pak přišel pro mne druhý nejúžasnější okamžik večera, i když si ho možná namlouvám. Andrea Kalivodová se podívala přímo tam, kde jsem stál, maličko žertovně nakrčila nosík a mrkla na mne. Byl jsem rudý jako rak.

     Celou tu dobu jsem přemýšlel, jakým způsobem předám květiny, popřípadě požádám Andreu Kalivodovou o podpis jejího CD, které jsem si před koncertem koupil. Protože jít na jeviště za klanění se a děkování mi nějak nepřišlo úplně správné, ba přímo trapné. Navíc, na piedestal se bohyním neleze. Dámy odešly a lidé se začali trousit přes šatnu ven.

    Oslovil jsem jednu paní, která u nás v divadle dělá pořadatelku, zdali by bylo možno dámám poslat květiny, popřípadě nechat podepsat CD. Sjela mne rychlým pohledem a ledově pronesla:

     "Počkejte, já se zeptám." Za okamžik byla zpět.

     "Běžte do šatny, čekají na vás."

      Děkuji osudu, že jsem nebyl v ten moment fotografován, protože jsem musel vypadat nepříliš duchaplně. Já v backstage!!! Se srdcem v krku jsem se vydal k šatně, na jejíž dveře jsem po chvíli váhání zaklepal.

     "Pojďte dál, " ozvalo se. Vešel jsem a přímo přede mnou stála Andrea Kalivodová, usmála se na mne a povídá: "Vím, seděl jste...." a přesně označila mé místo v hledišti. "Hned jsem si vás všimla." (nu, ono přehlédnout skoro dvoumetrového holohlavého hromotluka je poměrně těžké, zvlášť, když jako jediný v sále stojí...) Pak mi podala ruku a představila se. Vykoktal jsem odpověď a přitom samozřejmě šmejdil očima po šatně. Krásné šaty již byly sbaleny, dámy se převlékly "do civilu" , nejvíce markantní to bylo na botách. Ono přece jen celý večer stát na šteklech na nakloněném jevišti asi není nic příjemného. Prostě čtyři ženy přibližně mého věku (tedy stejně mladé), které se balí po práci a vyrážejí domů

     "Holky, tady pan Tomáš nám přinesl květiny, pojďte sem, " pokračovala...

CD 😊

     Obě zbývající umělkyně mi podaly ruce, a představily se. Neptejte se mě, zda a co jsem říkal já, protože to opravdu nevím, byl jsem plně zaměstnán snahou vzpomenout si na své jméno a nekoktat ještě víc, když jsem se omlouval paní Vondráčkové, že nebyla zmíněna na plakátě a mne tudíž nenapadlo vzít květiny i jí,  (jak víte, prostě to s těma kytkama neumím). Předal jsem kytice, a pak požádal paní Andreu o podpis, jen co se mi přestanou třást ruce a podaří se mi dostat CD z celofánu. Byla úžasně trpělivá, stejně jako ostatní dvě.

     Po této anabázi, kdy jsem již doufal, že je trapasům z mé strany konec, přišel ještě jeden. Nevím, jak to máte vy, ale já musím takový zážitek "vstřebat" a nejlépe s někým probrat. A tak jsem se venku posadil na blízký květináč a vstřebával.

    Náhle mne z mého zadumání vytrhly ženské hlasy a smích. Vůbec mi nedošlo, že dámy musí někudy odjet, prostě jsem si myslel, že odejdou z divadla jiným vchodem. Bohové, teď ještě budu za šmíráka! Byl jsem pevně rozhodnut, že ať už pojedou jakýmkoli směrem, já se just vydám opačným. Auto zmizelo sice směrem k jednosměrce, ale co, tu standartně všichni projíždějí, já půjdu na druhou stranu. Za chvíli za mnou zahučel motor, padla na mne zář světlometů, čtvero dam projelo okolo, zatroubily na mne, zamávali jsme si a... byly pryč.

     Dnes v noci mi do sluchátek zní zvučný mezzosoprán Andrey Tögel Kalivodové a já vám mohu toto vystoupení, bude-li i někde u Vás, jedině doporučit.

     PS: Jestli ne díky mně, tak díky neznámému chmatákovi, si dámy z našeho města odvezly i mírně negativní dojem, když jim někdo ukradl  CD. Což byla asi jediná skvrna na jinak úžasném večeru.