úterý 29. září 2015

Zapomeňte?

     Již několik let si všímám jisté záležitosti.  Konkrétně jde o 29. září. Víte, co se o tomto datu stalo? Někteří mi odpovědí, že se narodil Miguel de Cervantes y Saavedra, někdo, že Jerry Lee Lewis, jiní zase, že byl založen Scotland Yard. Nechci nijak shazovat náš školní systém, ale připadá mi, že moc současných mladých (no vlastně ani těch starších) lidí absolutně netuší, co se v noci z 29. na 30. září roku 1938 stalo v Mnichově. Podle toho, ze které země je ten, kdo o této události píše, je nazývána Mnichovská dohoda, Mnichovský diktát, u nás většinou expresívně zrada Západu či Mnichovská zrada.


    Možná se ohledně neznalosti českého národa pletu (a byl bych rád), přesto bych připomněl, co se tehdy stalo. Všechny tyto informace se dají pochopitelně najít kdekoli, v knihách, dokumentech, na internetu. 

     Psal se rok 1938 a svět se sotva vzpamatoval z hrůz první světové války, která skončila před dvaceti lety se strašlivou bilancí přes 8, 5 miliónu mrtvých, 21 miliónů zraněných a téměř 8 miliónů zajatých a nezvěstnýchh lidí. V Německu byla již 6 let u moci nacistická frakce s líbivým programem jistot a jasným označením viníků hospodářské krize. Bez větších protestů západu, chcete-li, Spojenců, porušilo Německo ponižující Versailleské smlouvy, vojensky obsadilo Porýní (kontrolované Francií) a provedlo obsazení Rakouska (tzv. anšlus). A poté se již začalo směřovat k tomu, co Hitler sliboval od roku 1932 ("Českou pánev a Moravu obsadíme německými sedláky a Čechy vysídlíme na Sibiř.")
Územníí situace po anšlusu Rakouska v roce 1938

     Československo bilo na poplach, uzavíralo spojenecké smlouvy, budovalo pohraniční opevnění neboť v okamžiku anšlusu Rakouska (posléze Východní Marky) už Německá říše objímala Československo jako klepeto (v podstatě od Ostravy po Bratislavu bylo za hranicemi Německo. A zde byla ta zrada. Jedna z několika. 


     Šéf Sudetoněmecké strany (SdP) Konrád Henlein (na pokyn z Berlína) stupňoval požadavky na československou vládu takovým způsobem, který by kdekoli jinde vyvolal tvrdé represe (v což právě Hitler doufal a podrobně rozpracoval plán útoku na Československo s krycím názvem Fall Grün - Zelený podzim). Oficiálně toto SdP prezentovala jako zájem o ochranu práv německých občanů Československa. Výsledkem, s níž nikdo nepočítal, byla několikerá ustoupení požadavkům SdP (všichni se přece jenom báli války), která ale byla opakovaně zpochybněna a po zinscenovaných incidentech komunikace mezi vládou a SdP ustala. To bylo 7. září 1938. A pak už všechno šlo poměrně rychle. V noci z 19. na 20. září čerstvě založené jednotky (Freikorps) napadly československé četnické stanice a celnice (oficiální údaje hovoří o 110 zabitých a přes 2000 zajatých Češích), československá vláda byla britsko-francouzskou nótou vyzvána k postoupení oblastí Sudet s větším než 50% počtem německého obyvatelstva Německu. Toto vláda odmítla.


     Spojenecké smlouvy o vzájemné ochraně v případě napadení jsme měli pouze s Francií (které by dle smluv při vojenské akci byla povinna pomoci Velká Británie) a Sovětským svazem (ovšem jeho intervence byla podmíněna účastí Francie). Navíc Sovětský svaz s námi v tu dobu neměl společnou hranici a tranzit jeho vojenských jednotek přes své území odmítly jak Polsko, tak Rumunsko. Francie byla tou dobou vojensky velmi slabá a názor Británie (a v podstatě celé Evropy - ano už tehdy) na problém Československa byl jasný: Nebudeme riskovat další světovou válku kvůli zemičce kdesi na východě, jejíž historie trvá sotva 20 let (Neville Chamberlain).


Signatáři Mnichovské dohody

    Také proto se v Mnichově v noci z 29. na 30. 9. 1938 za zavřenými dveřmi dohodli představitelé Velké Británie (Neville Chamberlain), Francie (Édouard Daladier), Itálie (Benito Mussolini) a Německa (Adolf Hitler), že do 10. října Československo postoupí výše zmíněné oblasti Německé říši. Vyslanec Československa Vojtěch Mastný nebyl na jednání vůbec vpuštěn, neboť Hitler nesnášel Slovany. Výsledek jednání byl doktoru Mastnému předán formou: "Toto oznamte své vládě, nebudete-li souhlasit, budete si muset své spory s Německem urovnat sami." Údajně na to odpověděl :"Máme si tedy vybrat mezi vraždou a sebevraždou? Jaký je v tom rozdíl?" Británie a Francie se radovaly, že nedodržením závazků zachránily světový mír. Jak to dopadlo, už všichni asi vědí.


     Zajímavé rovněž bylo, co se dělo po oznámení diktátu. Polsko vojensky obsadilo Těšínsko, Maďarsko si nárokovalo (a dostalo) území jižního Slovenska a více než polovinu Podkarpatské Rusi v tzv. 1. vídeňské arbitráži v listopadu 1938. Československo zůstalo samo. No, Československo... V březnu následujícího roku fašistický klér deklaroval nezávislost Slovenska, čímž v podstatě právně nahrál Německu, které se necítilo vázáno plnit (ani to od počátku nemělo v plánu) dodatky Mnichovské smlouvy, které se týkaly Československé  republiky. 


     A cože mne to v posledních pár letech tak uchvacuje? Krom malé zmínky na internetu se nikde toto výročí nepřipomíná, přestože by se nemělo zapomenout. Ne, ač je tento článek psán poměrně emotivně, nechci soudit či nenávidět tehdejší členy vlád, byť třeba s jejich postoji nesouhlasím. Mrzí mne ale to, že dnes se  nějak nenosí  připomínat si minulost. Ale minulost není mrtvá, a kdo si ji nepamatuje, je nucen si ji znovu prožít. Proto smíme odpustit hříchy minulosti, ale nikdy na ně nesmíme zapomenout.

      A možná sem tam i zapřemýšlet.

PS:  Za úvahu stojí nyní jiná paralela, i časová - opět nám je Evropou silou diktováno, co máme dělat, opět jsme se spoléhali na spojence... 

2 komentáře:

  1. Krasne jste to napsal, nezbyva, nez pokyvovat hlavou a souhlasit.

    OdpovědětVymazat
  2. Tož pokývejme a nezapomeňme... :-)

    OdpovědětVymazat